Anotace: Není tomu tak dávno, co poslední list románu E.M.Remarqua okusil mojí slzu. Teď jen sedím "Na -" židli a přemýšlím o celém obsahu "- západní fronty -" a nemám "-klidu".... A proto:

Sny a přání na bitevním poli,
mé ruce cizí zkoumají každý zákop.
Hle díra v srdci krvácí a nebolí,
mrtvý každý v počtu tří nebo ob.

Z márnice lezu tak tak po dvou,
přes hlínu krví nasáklou belhám se dál.
Z lásky granát a střepiny tělo zvednou,
na lůžko bolesti, co je opodál.

Podzimní den pln zelení,
kde zbylá šeď tu plyn sežral.
Jsem voják bez vůle a ten nelení,
bolestný vztek do mě se vežral.

Utíkám vstříc vypáleným kulkám,
můj nepřítel minulost, láska a cit.
Přes plynovou masku z plna hrdla hulákám,
"žale a utrpení, polibte mi řiť!"

Jsem bezcitné smítko prachu pod palbou,
každá kulka je moje zadostiučinění.
Nebe nade mnou je smrtící malbou,
a já krčím se prosící o odpuštění.

Přes ruce sepjaté do modlícího se kříže,
chci být u tebe a zbavit se smutku.
Zákop tvořící nejpřísnější mříže,
od skutku, ke skutku...

Mají mě na mušce...

Zkoumám terén a plížím se dál,
hlína chladná jak ruce samotné smrti.
Nebylo dne, kdy člověk se nebál,
nebylo dne bez náruče suti.

....

Pak míří domů, všichni ti přeživší,
Bez snů a života napůli usmrcení.
Míří pryč ze špíny, krve a vší,
do života bez cíle,
do života bez ocenění.

Rozpadlí a vyhořelí vpraviti se do života,
plní melancholie a zbytečnosti sobě samým.
Tam kam jdou, jde s nimi fronta,
tam kam jdou, nikdo jim nebude známým.

Publikoval(a): Globodecristal, 6.8.2012