Anotace: když jsem takhle jednou čekala dlouho na lavičce

je před deštěm
a
nikdo si nevšímá
lidé
pohlceni spáry mobilních telefonů
potulní pseudointelektuálové
s moderně ostříhanými vlasy
rodinky
s věčně neposlušnými dětmi
v nekonečném boji autorit
lidé chodící
ve svých obyčejných kůžích
s nákupními taškami
sem a tam
tam a zase sem
džíny a trička
a
ponožky v sandálech
na malým špinavým náměstí
kde smrdí rychlý občerstvení
a navečer scházejí se ožralové
obtěžující planetu zemi
svojí bezvýchodnou existencí
stejně jako
my ostatní
pořád neprší
jen se mračí
a vlastně se nic neděje
jen lidi
jsou prostě podivní.

Publikoval(a): Fairy Macabre, 9.8.2012