Anotace: před třemi dny jsem se vrátila z naprosto úžasné dovolené na Islandu .... tohle je taková malá vzpomínka :-)

Je to zvláštní zem i lidé,
surová i vlídná zároveň.
Na uvítanou vítr do tváří vane,
zakrátko, jsou rudé jak pochodeň.

Oceán zakousl se do pobřeží,
které láva zbarvila
na černo, a jak čas běží,
na kamínky se rozbila.

Dívám se skrze víčka
na tektonickou puklinu,
jež v peřině z černého prachu hýčká
rozdíl mezi Amerikou a Evropou.

Cesta vede mne zas kousek dál,
do míst, kde duše země dýchá
na povrch, schována pod šálou par,
slyším, jak bublá, zurčí – jsou melodii hrá...

Mám chuť schovat se v tom oparu bílém,
ze síry uvařit si čaj,
pak možná, milí lidé,
pochopím (i) tento kraj.

Kraj, kde ledovce jsou vlastně sopky,
kde kolem silnic roste mech a vřes,
kde nebe krášlí mosty z duhy
a já přemýšlím, kam až mohou vést.

Kde nestavěli domy z cihel, malty,
ale ze dřeva a drnů trávy,
kde věky věků ctí svůj Alting,
místo práva, smíření a slávy.

V téhle zemi, příroda je pánem,
lidé semkli se k sobě blíž,
když ulicí jdu, večer, v poledne či doprovázena ránem,
nepotřebuji slovník, jen srdce a úsměv – rozumíš?

Tahle země, Země ohně-ledu
kousek srdce mého vzala si,
a vůni širého oceánu
i dnes pamatuju si.

Publikoval(a): bera, 15.10.2012