Anotace: když se moje svědomí převede do vědomí myslím že je tu jedna velká cnost a to je upřímnost k sobě samému. Budu rád za komentáře

Jsem jako ryba bez vody,
nedostávám prostor využít nové rady,
cítím se připravený,
a slibuji, že už nebudu egoista nafoukaný,
ale nedostávám svojí šanci,
stačilo by jen otočit tu minci,
chci už zase poznat lásku,
chci zase sejmout moji masku.

Musím tu svoji polemiku,
změnit v realitu,
chci se zase stát nepostradatelný,
jinak se budu stále cítit bezcenný,
a zranitelný.

Tam kde by měl stát nedobytný hrad,
tam já mám skládku a od ní cítím akorát smrad,
nechci, abych vypadal jako chudáček,
ale chybí mi to být pro někoho miláček.

Neměl jsem si hrát s tím ohněm lásky,
nemusel bych tu psát tyhle řádky,
spálil jsem si svoji duši,
a nepoznám v člověku už ani skrytou růži.

Slova se píší s velkou těžkostí,
život mi dal tolik možností,
a já se svojí chamtivostí,
se dostal na cestu plnou propastí.

Nejhorší na tom je vina,
může za to moje mysl vym*daná.
teď si můžu nadávat sám,
za vulgarizmus se omlouvám.

Vynesl jsem ortel smrti moc mostům,
a jsem povinen postavit se čelem svým trestům,
a teď se nabízí otázka, jak se dostanu
na druhou stranu,
asi skloním hlavu,
a přeplavu.

Na druhé straně budu prosit o odpuštění,
budu slibovat, že už nikomu nebudu dělat citové mučení,
jsem na tom tak, že chci milovat,
že bych zvedl prach,
a snažil bych se z něho udělat,
milostný vztah.

Chtěl bych zase plavat,
jsem na suchu a začínám o sobě pochybovat,
nemám problém v tom, že by se mi žádná nelíbila,
spíše se hůř hledá ta, která by mě milovala.

Takovou, která by mě měla ráda s chybami, co mám,
a za to ji vše co mám,
napospas dám,
potřebuji na ten písek jiné síto,
je mi to strašně líto,
že to síto,
bude nechávat hrubé zrno.

Možná to nebude trofejní kus,
ale miluje mě, i když je to pro okolí hnus,
sundám ambice z oblaků zpět na zem,
a nebudu mít o partnerky nouzi rázem.

Ambice zajímavé slovo,
je to jen sebe hodnocení,
nic na tom není,
je to o tom kdo se jak cení,
někdy cenný jako zlato,
a někdy těžký jako olovo.

Jak se měří čest?
někdy je velká jako pěst,
a někdy se nevyrovná velikosti měst.

Nemám slovo, kterým bych to doplnil,
ale mám spoustu slov, jimiž bych to nahradil,
ale je to něco s čím jsem si sám neporadil.

Ale nic to nemění na tom,
že bych chtěl ve svých rukou,
mít sevřenou,
dívku milovanou,
ale chybí mi se vypořádat s odvahou.

Dokud nebudeš vědět, na co máš a na co ne,
budeš sám blbe.
Strach je mocná zbraň,
je to svinstvo tak jiné před ním chraň,
postavil bych i chrám,
za to že bych byl milován,
nevím, co špatně dělám,
ale jsem za vše tvrdě trestán.

Nevím, jaká žena by se ke mně hodila,
hlavně neznám takové místo kde by se našla,
otázka je jestli by se mnou trpělivost měla,
a hlavně jestli by můj pohled na svět při nejmenším respektovala.

Nádherná tato polemika,
ovšem úplně jiná je realita,
tady pořád zoufám a brečím,
i když vím,
že za muže by měl mluvit čin.

Udiveně si u sebe všímám svého chování,
Nevím, kde se to ve mně bere, je to nad moje chápání,
moje chování,
se podobá rozmazlenému jedináčkovi,
když nedostanu to, co vidím, dělám, že ublížily chudáčkovi.

Pokaždé, když se chci na nohy postavit,
najde se vždy něco, co mě dokáže zpět na kolena srazit,
můžu se k nebi modlit,
můžu o pomoc boha prosit.

Můj bůh musí být velmi moudrý,
protože mi ukazuje, jak jsem hloupí,
nejvíce mi pomůže s vlastní chybou žít,
ukazuje mi, co mi chybí, abych mohl moudrý být.

Publikoval(a): Retor, 25.10.2012