Anotace: O tom, že šaty dělají člověka. O tom, jak se i moje osobnost mění podle toho, které ze svých oblíbených šatů si zrovna obléknu.

Když si obléknu své modré šaty
připravena posnídat u Tiffanyho
jejich pohledy vyváží veškeré ztráty
každé trápení, co mě od pondělí stihlo

Po věčnosti strávené v džínové kleci
má vnitřní dáma zase na povrch vyplouvá
stávám se viditelnou, to jsou věci!
že je to napořád vždycky si namlouvám

Když si pak obléknu své rudé šaty
sanice padají k zemi a oči se poulí
hltám ten obdiv mnohdy nestydatý
ačkoli stydlivka ve mně se strachy choulí

Ví, že mám stehna jako slonice
a nemám pevné břicho, ani ňádra dmoucí
tak občas sklopím oči vskutku kajícně
a slepě míjím ohromené kolemjdoucí

Když si však obléknu své černé šaty
nasadím zároveň i výraz krotké laně
stisknu kolena, stisknu k sobě paty
schopná němě čelit jakékoli ráně

A vevnitř mě hřeje matné pomyšlení
na to, že jsem v nich ještě víc malinká
a bezbranná - nehrozí, že mě nepodcení
ve svých černých šatech jsem zkrátka hrdinka

Publikoval(a): Sedmnáctka, 2.11.2012