Anotace: netřeba komentovat

Ta co v kápi chodí

Vidět skoro není,
jelikož jí člověk až ke konci spatří.

Nad zemí s lehkostí pluje,
žádná stopa po ní nezůstane.

Dlouhý plášť nosí,
nikdo neví, jaké tajemství se pod ním skrývají.

Někdy sebou píšťalu má,
nádherné temné tóny na ní vyhrává.

Tyto melodie z tohoto světa nepocházejí,
jelikož jsou ze záhrobí.

Hodiny pomalu odbijí,
čas jim končí.

I přesto, že jsou tak mladí,
stejně nám odcházejí.

Ona si je na svojí cestu bere,
prázdnotu a bolest po ní zůstane.

Po těch odchodech si teprve uvědomujeme,
že bez nich těžko žít dokážeme.

On, který vše v mládí zažil,
postupně se obrnil.

Ona, která hrozně trpí,
jí pomalu odchází.

Tyto rány Scorpia neskutečně bolí,
jelikož pocity s ní sdílí.

Své dlouhé úzké prsty pomalu natahuje,
„už je čas?, to tím naznačuje.

Jednou zasáhne neočekávaně,
sbíráme se z toho strhaně.

Jindy nechá schránku od duše pomalu odpadávat,
až se pomalu začíná rozkládat.

Ať chceme či nechceme,
ta v kápi u našeho boku či v dáli vždy zůstane.

Publikoval(a): Scorpio17, 28.11.2012