Anotace: je to urcita vec, kterou mam do konce zivota a nesu ho

Prokletí

Těžké břímě životem nesu,
suchým kartáčem to drhnu.

Někdy to ladně spí,
pak se to ale vzbudí.

V jednom ohni se cítím,
každým pohybem jen přiložím.

V tu chvíli tu máme boj,
vůči kterému nepomůže žádná zbroj.

Totální šílenství mě popadne,
ruce se mi vymknou kontrole.

Své tělo za hříchy trestám,
až krvavé a hluboké šrámy nalézám.

Sám nevím, proč s tím musím žít,
a jak netvor po měkké zemi chodit.

Když hledím na tu zkázu,
chce se mi do breku.

Každá surovina, pocit nebo prostředí, je mým jedem,
který mnou prostupuje a oslabuje mě předem.

Ostré drápy do masa pronikají,
slast mi přinášejí.

Někdy o sobě opravdu nevím,
jelikož jsem v tom světě,
a na realitu nehledím.

Probudím se a má mysl si uvědomí,
že jsem zničený a vše mě pálí.

Krom toho všeho mám i jiné rány,
které se nehojí,
a které ani nebudou nikdy uzavřeny.

Svým chováním zkázu způsobuji,
a sám se opět zraňuji.

Krev ve svatých válkách proliji,
doušky vítězství se ale napiji.

K čemu mi jsou ale padlí protivníci,
když moji nejbližší sami mizí,
a já svým stylem tím moc nepřilepšuji.

Svá díla pomalu ukrývám,
semínka zasévám.

V nádherné zahradě květin stojím,
veškerý strávený čas v nich vidím.

Na kolena ale padnu,
jelikož mé prokletí je stále se mnou,
jako čistá lilie nikdy nevykvetu.

Publikoval(a): Scorpio17, 2.12.2012