Anotace: Pocity co jsem měl při včerejší noční procházce venku...

Na zemi se vločky povalují,
svou krásou mě zahanbují,
ta jejich nevinnost,
mrazivá upřímnost.

Ve světle lamp pouličních,
srdcem v barvách smutečních,
kde ticho si se mnou pohrává,
cítím, jak ví, co srdce postrádá,
tma plná malých drahokamů,
věřím, není to žádný z klamů.

Stínem mi bolest a nenávist,
měli zmizet, když spadl poslední list,
duch ve mně se vzpírá,
bolest srdce ho kolem krku svírá.

Tiše prosím o znamení,
matičko země zbav mě mého trápení,
zbav mě mého zranění,
a já budu ten, co tě úsměvem odmění.

Vítr se stal mým návrhářem,
halí mě do látky, co nikdo neodpářem,
jdu statečně s láskou mým otrokářem.
Vločky v nitě splétá,
krásná třpytící barva jednolitá,
už tolik nebolí nenávist do srdce vyrytá.

Po dlouhé době cítím změnu,
srdce pocítilo zimu,
vzduch kolem mě zpívá písničku,
jsem šťastný se slzou na krajíčku.

Ještě prach v srdci nemám,
ještě naději pro lásku mám,
v této chvíli se ego v koutě krčí,
konečně neslyším, jak okolo křičí.

Čas se pro mě zpomalil,
jsem vděčný za to co mi nadělil,
s pokorou přijímám jeho dar,
dar, který neznamená další zmar.

Naděje,
silná peřeje,
myšlenky rozplítá,
když duch klopýtá.

Lásko tobě vzkazuji že porozumění,
není dar ale umění.

Publikoval(a): Retor, 11.12.2012