Anotace: Malé vyprávění o lidské hamižnosti.

Loďka houpá se líně v korytě řeky
je s potrhanými plachtami,
rozvrzané dřevo vydává divné křeky,
ke břehu připoutaná lanami.

Stará stěžen trčí se nad lodí,
loď je postarší kocábkou,
Po můstku nikdo nechodí,
co se stalo s posádkou?

Příď se chlubí zdobeným kormidlem,
na zádi vytesaná vista,
tajemná svým způsobem,
nad každým prahem kříž Krista.

Dubové dřevo potřené pryskyřicí,
do podpalubí vedou úzké schody,
krabice s kořením a skořicí,
zakrývají poloprázdné sudy.

Opuštěné kajuty,
na stole hnijí zbytky jídla,
Na trámu verše vyryty,
je tam jakási modla.

Vše je pokryté prachem,
všechno pod rouškou tmy,
okna popraskané strachem
připomínají odsloužené dny.

Všude je smetí,
loďka je jak vrak,
nestojí tu však po staletí,
není tomu tak.

Snad měsíc opuštěná,
kam se poděli námořníci?
Na posteli kniha otevřená
s názvem nevěřící.

Opustili loď ve spěchu,
proč utekli?
Ke komu šli hledat útěchu,
čeho se zalekli?

Byly na ně moc úzké tyhle stěny,
nebo dorazili k cíli?
Trpěli snad kurdějemi,
nebo už neměli síly?

Od lodě vyšlapaná pěšinka,
vede k lesu..
Postačí chvilinka
a přijde pocit děsu.

Krátery v zemi rozervané od děl,
příroda otáčí se zády.
Sem tam se povalují kousky těl,
co připomínají ti kamarády.

Obchodní loď potkala piráty,
neměli šanci,
se svými dělovými pařáty
jim přispěli ke konci.

Lidská hamižnost,
ta pohrdá životem,
nemáš žádnou možnost,
jen stát tu s brekotem...!

Publikoval(a): Krokyno, 2.1.2013