Anotace: Mám pocit, že někdy je nám odpírána radost. I z malicherných věcí.

Jen hrej si chlapečku,
jen vesel buď,
z písku věžičku,
a zahal hruď.

Ty, jenž si radost vložil,
do stavby z písku,
ty, jenž si poklonu složil,
za každou třísku.

Za třísku pod kůží,
za lásku ke hře,
přec po ničem netouží,
sic tak se dře.

Tiše písničku pěje,
o práci tušení nemá,
z radosti srdce se chvěje,
myšlenka tvá je zřejmá.

Věžička tvá jest křivá,
přec pýchou oplýváš,
hrdostí, jenž v tobě dřímá,
oči slzami sléváš.

Ze snahy tvé spousta radosti,
a ani špetka pozemské zlosti,
nedokonalost věžičky si uvědomuješ,
a přec nad novou věžičkou již pěješ.

Vy radosti zloději,
nechte hrát si chlapce,
vám já se směji,
že právě vy tu jste za tupce.

Publikoval(a): Retor, 12.1.2013