Anotace: Jen tak ... vzpomínková na tatínka. Ten tuto baladu napsal v roce 1927.

Napadlo sněhu nad kolena,
mráz, ticho, ni jez nehučí,
kdo v noci jde to a v tmu sténá?
to dítě otci v náručí.

Zapadly cesty, vlaky stojí
i pošty zastaveny už,
s přírodou ve úporném boji
své dítě zachrániti chce muž.

Tak v horách často, lidi jeden,
odřízne zcela od světa,
ulehlo dítě, plamen jedem,
již chatu sýček oblétá.

Horečka děcka dál se zvedá,
až v Brodu lékař nejbližší,
nelze se dovolat ho, běda
a Bůh, Bůh též snad neslyší.

Tu muž vzal dítě do náručí
a z chaty vyšel do noci,
vichr se směje, pláče, skučí,
kde dovolat se pomoci?

Dítě v náruči mu sténá,
ó, neplač, hle, vždyť s tebou jsem.
V sníh muž se boří nad kolena,
tma pohltila širou zem.

Sten každý bodne v srdce muže,
však též v něj naděj probudí,
že dítě uzdravit se může,
když dosud život ve hrudi.

Krok každý je jak rána holí
a za ním stopa krvavá,
však nevzdává se a nepovolí
ač roste též i únava.

Jakési sérum městským dětem,
prý vrací zdraví v nemoci,
kdyby měl projít širým světem,
musí se séra domoci.

Však zlatý jeho hoch stále sténá,
tož žije, bohudík,
muž boří se až nad kolena
a věčností je každý mžik.

Však nevzdává se a nepovolí,
už, už je konec nesnází,
zde někde kříž přec stojí v poli,
jen co se k němu doplazí.

A vskutku v poli kříž stojí,
zřít odsud světla města již,
však muž se náhle vzhlédnout bojí
a v hrůze naslouchá běd tiš.

Dozněly steny jeho děcka,
muž plenu z něho odkrývá,
tvář děcka zmodralá je všecka,
pleť těla všecka šedivá.

Nedošel včas … a otec klne,
bezmoci věčné člověka…
a posléz, oči slzí plné
ke kříži ve sníh pokleká.

Jakési prázdno, zvolna vstává,
v srdci jenž jako z kamene,
hle k prsům klesá muže hlava
a k zemi tělo znavené.

Utichla nyní vichrů zloba,
dál tiše padá sníh,
tak ráno mrtvy našli oba,
pod křížem v bílých závějích.

Publikoval(a): děda včela, 9.2.2013