Anotace: na březnové téma Klubu Literu

na březnové téma Klubu Literu: Ó slunce těch, jimž spánek vyhýbá se, melancholická hvězdo v slzném jase, tmu nezaplašíš z noci křídel vraných, podobna odlesku dnů něžně vzpomínaných. Tak naše minulost, to světlo zašlých časů, v bezmocných paprscích nám sesílá svou krásu; a smutek bdí, kam její světlo padne, zřetelné, vzdálené - a běda, tolik chladné!" G. G. Byron (překlad H. Žantovská)

Vzývám tě, ó slunce,
vzývám tě ve jménu těch
smutně slepých, jimž
mraky ze vzpomínek
nedopřejí spánek

A přesto vlastně spí
majíc melancholická zdání,
že slunci říkaj hvězdo
a v slzném stinném údolí
ztrácí na hlase i jase

Zapomínají prozářit
svůj svět přítomností,
vidí jen šeď dávno zašlých časů
a tonou ve tmě bezmocnosti
z myšlenek „Chci zpátky!“,
kterou nezaplašíš
smutným vzpomínáním,
ani představami coby kdyby

Místo,
aby se jeden vzbudil
a prožíval
ten přítomný pocit
když Tě tak
převelice něžně hladí
křídla vrané noci

Vzývám tě, ó slunce,
ať mají dost síly
přece se jen probudit

Publikoval(a): LadyLoba Romana, 25.3.2013