Anotace: Budu Tě navždy moc moc milovat!

V hebkosti oblaků cítím se zakletá.
Snad byl to sen, co zdál se mi?
Usnula jsem a má křídla odnikud nevzlétla.
Teď musím čekat, kdy zase se rozední?

Však tvoje tvář není pro mne tmou,
chtěla jsem duši svou vedle tvé mít.
Jdu rozkvetlou alejí, kde stromy jsou jen hrou,
snažím se touhu svou do kapek deště skrýt.

Zavírám oči, cítím tu vůni nadějí,
že dotyk ruky tvé rozvírá mou dlaň.
A hlasy uplynulých chvil mé přítomnosti se vysmějí,
když city vychladnou, zbude holá pláň?

To minulost tlačí moji mysl do vzpomínek.
Ze tvého objetí vymanit se neumím.
Hlas ticha šeptá - tak přeci nebuď snílek!
Sotva ho slyším, moc dobře mu však rozumím.

Přichází ráno, svou lehkostí mne objímá.
Snad byl to sen, co zdál se mi?
Byl to příběh, co hloubkou citu dojímá,
že miluji ho - on už dávno ví...

Publikoval(a): Sluníčko1, 29.5.2013