Anotace: Snažil jsem se nastínit duši introverta. Introverta, kterého zbožňuji právě proto, jaký je.

Oči tesané z nefritu,
jemný andělský úsměv,
halená v nočním blankytu,
poslouchající duše zpěv.

Nemluví a přece mi vše říká,
smutná není, a přesto slzy polyká,
bytost dvou tváří,
ale jen jedné se slzy sráží.

Pokud by měla být květinou,
byla by růží bílou nevinnou,
pokud by měla být vlastností,
byla by něžnou skromností.

Miluji jí, ona je chybějící článek,
jen díky ní mám klidný spánek,
cítím k ní více než lásku,
tohle není jen láska na provázku.

Jen při myšlence na ní,
cítím teplo hebkých dlaní,
mám na ní rád, když se zlobí,
miluji ty gesta, když se chlubí.

Díky ní jsem jiný člověk,
ukázala mi co je to vděk,
ukázala mi, že cit,
není jen to, co dokážu vyslovit.

Díky ní vím, že svět není černobílí,
a že jsem člověk, co se často mílí,
a když má hlava na hruď padá,
ona mi ji zpátky hrdě zvedá.

Už nejsem ten, co barvu hledá,
já ji našel, je to šedá.

Publikoval(a): Retor, 8.6.2013