Anotace: Jen tak ... pro radost.

Večer, když se na svět dívám
na obloze hvězdu hledám,
hvězdu svojí – určenou mi,
až zde skončím na té zemi.

Já je neznám, co je která,
všechny poznat to je věda,
některá jak slunce září,
jiná se tak jenom tváří.

Poznám jenom vůz velký a malý,
ostatní jen stejné se mi zdály,
na jedné z těch hvězdiček,
je skladiště dušiček.

Musí tam být velká mela,
všechny je zde poskládat,
nedovolit jak na Zemi,
by se mohly pohádat.

Tam ty duše musí třídit
a na správné cesty řídit,
k nebi, peklu, nebo k ráji,
očistec, ten na zemi mají.

Někdy se i vyzpovídám,
alespoň sám pro sebe,
těžký hřích snad ani nemám,
snad – dostanu se do nebe

Těžký hřích já zde nemám,
nikoho jsem nezabil,
za ostatní běžné hříchy,
očistec na zemi byl.

Když jsme byli s Věrou mladí,
hledali jsme hvězdičku,
kdo jí našel, druhému dal,
sladkou, dlouhou hubičku.

Přesto hledám hvězdičku,
pro svou hříšnou dušičku,
prý se tam i mládí vrátí,
alespoň tak trošíčku.

Na cestu jim slunce svítí,
v noci zase měsíček,
by doběhly k svému cíli,
těch tisíce dušiček.

Až najdu tu hvězdičku,
na svou malou dušičku,
jinou hledat nehodlám,
životu já přednost dám.

Publikoval(a): děda včela, 19.7.2013