Anotace: Z některých nočních můr si člověk pamatuje pouze nesmyslné, rozmazané útržky. Občas se je snaží spojit, aby dávaly smysl. Nedávají. A to ho děsí ještě víc... protože neví, proč křičel, když se probouzel. Jako třeba já dnes.

Ze smrti spím. A nežiju.

Ale dýchám a chodím
Po pokoji,
Kde na zdi visí moje tělo.
Že prý by steskem zešílelo.
A bez kostí lomcuje
Dřevěnou závorou
Na dveřích ložnice.
Hmatá svit měsíce
Na papír pod židlí.
Nikdo tu nebydlí.
Ale hvězdičky se spolu s léty
Vypálily do tapety…
Jak oknem padaly,
Plakaly, hledaly,
Nenašly, zmíraly…
Písničku zpívaly:
„Ty umřeš na stěně,
Pánovi pod botou.
Jsi jen stín, jsi jen mrak,
Co tančí za hmotou.
Ty umřeš sama,
Nikomu na očích!“
Mrtvě a nechtěně
Doznívá jejich smích.
Jak osamělý výkřik z parku

V noci…

Ze spánku pláču. A směju se.

Slzy mi tečou po tvářích,
Když někde jinde v polštářích
Se zmítám a snažím procitnout –
Kde se jen můžu ocitnout…?
Určitě Tam je lepší, než Tady!
Belhám se kolem stěn, dřu o ně zády,
Sahám jim po klice, sahám jim po dveřích,
Drží mě za nohy, slyším ten mrtvý smích -

A budím se...
Tak, jako stín,
Plazím se vzhůru do hlubin
A ve tmě tu hledám svoje tělo,
Co ve snu málem
Zešílelo…
A tiše směju se.
Tak mrtvě, nechtěně.

A ráno zakrývá
Hvězdičky na stěně…

Publikoval(a): Poutníček, 24.7.2013