469. Nebe sám nezachráníš
469. Nebe sám nezachráníš
Zaslechl jsem ty hlasy,
co proplouvaly mořem mých slz,
nebyl jsem schopen postavit tvrz,
z paluby tvojí krásy.
A všechny cesty,
za deště z nazlátlých jabloní,
po čase srdce zas provoní,
ty prastaré sny.
Přetírám podlahu na žluto,
ať vzpomenu tvé vlasy,
jenom v bráně skalní masiv,
sídliště citů je přetnuto.
A tak v kánoi z kusu kmene,
projíždím dál stejnou řekou,
suchý list zas svírám v rukou,
pro vzpomínky zatopené.
Publikoval(a):
Robin Marnoli, 3.8.2013