Anotace: Když se cítíme moc slabí, než abychom se stavěli proti proudu...

Nad městem z olova
plouží se den.
Jak chromí ve stoje,
táhneme do boje,
kost místo meče –
táhneme v kleče...
Jak bychom se čerta báli.
Jak bychom s ním
tancovali...

Jdou schody do nebe
a na nich Satan sám.
Ten samozvaný císař,
co léta vládne nám,
co nikdy nikdo neřekl mu
„Ano,“
a přesto nikdy nezaznělo
- to malé, tiché, ututlané -
„Ne“...

Pro sebe šeptáme.

„Panuje nám za hubičku!
Za cukrovou
holubičku...“
Možná se bouříme.
Možná, že věříme,
že v kleče, sklonění,
s hlavou až na hlíně,
můžem si pěstovat
svobodu na klíně.
A ďábel směje se.
Že se z nás pomine,
když v blátě stočení
plačtivě prosíme,
ať pámbu odpustí,
ať pámbu promine –
Jsme na kost zlomení...

Neumíme říct
"Ne".

Publikoval(a): Poutníček, 3.8.2013