Déšť
Déšť
Bojím se odhalit svou tvář,
bojím se vymalovat tvé oči,
když si k hrudi tiskneš promočený deštník.
Prostor za okny je modrošedý akvarel.
Mezi nebem a zemí uzamykám
zatajený, teplem zjitřený dech,
i ten památný otisk za uchem
se pavoučím stříbrem vymývá.
Je konec první věčnosti,
decentní běloba zubů se odrazila od rtu.
Noc jako světelná výseč nad římsou
pojídá stíny popukaných skel.
Mezi prsty ti vkládám dozvuky slov
a lehce provoněnou kůži na krku,
letmý dotek je víc něž tělo v ohni,
protože nepřestává tak slastně pršet.
Publikoval(a):
Lugilla, 13.8.2013