Anotace: ...

Platonicky


Noc odložila svůj černý závoj,
nad lesy zavládl stín,
poslední vlnka narazila na příboj
a já skrz otevřené okno sním.

Jako kovář tluče do kovadliny,
tak stejně tluču do kláves,
písmena do stránky už se vryly,
na stříbrný měsíc vyje pes.

Dlaně jsou mým známým světem,
když tisknu je pevně k sobě,
vlasy třpytí se tiše nad polštářem,
má mysl směřuje teď k tobě.

Vítr hýbe s hladinou vína ve sklenici,
stůl její lesk jen lehce odráží.
Ach, proč i vzplanout platonicky –
člověčí srdce uvnitř proráží.

Publikoval(a): Kateřina Svobodová, 16.8.2013