Anotace: Dívka sedíci a řežoucí

Myšlenky kvílí v hlavě,
chtějí ven a křičet.
Má hlava se rozlétává na části dvě,
Vidím malé děvče brečet.

Na lavičce a pláče,
slzy ji padají a louži plní.
Na louží smutku pluje černé káče,
každá další slza jen hladinu vlní.

Sedí stále v temném koutě stromu,
pláče stále více a plní ji smutek,
nádherná dívka se uzavírá do duševního domu,
její myšlenky ji radí už jen udělat jeden skutek,

vytahuje ostří ze své kapsy,
kolem ní nicota a mráz.
slyší hlasitě výt psy,
tenhle akt nese mnoho krás.

Bere ostří, drží jej silou
odhodlává se se slzami,
její rodina ztratí holkou milou,
jelikož na tohle místo chodíme sami

Ostří se dotýká kůže její ,
zabodává lehce protíná první žíly,
Smrti ji již hrob sejí,
zavírá oči je již bez síly.

Chytá ji, silně za ruku
třásl s ní, vzbuď se,
je uvězněná v myšlenkovém suku,
otevírá oči, vzbuď se.

Dívka se probouzí ze snu,
vidí starce nad sebou,
který drží kvítí k tomu tu dnu,
jelikož přišel za tebou.


Ano, chtěl sem ti přát,
chtěl sem vidět úsměv,
a tvé krásné srdce hřát,
ale teď se ve mně vzbouzí hněv.

Volá pomoc, volá lékaře,
krev pomalu stéká z rány,
Všichni se modlí na vesnici na faře,
Kolem ní letí černé vrány.

Po hodině smutku a strastí,
lékař uklidnil všechny a bylo,
kolem ní již žádné kosti nechrastí,
ale uvnitř její duše stále sémě smutku vylo.

Publikoval(a): index36, 29.8.2013