Anotace: ...

Prší střepy
a tiše cinkají do kaluží
na už tak kluzkém linu

zelený
hnědý
průhledný

padají mi kousky ostří do vlasů
chytám je na jazyk

i když mě řezají
nic si z toho nedělám

jsem tu sama
já
a můj krvavý vodopád

zabodává se
do mé teplé kůže

čemu se podobám

jsem pávem okrasným
co opil se
aby rozjasnil

co zakaleno staletým prachem
bylo schováno v plastové base

co vypil démon ve mě
za nocí jak z černobílých filmů
ráno se zvedal ze studené země

a poznal konec svých dnů


hodím další lahev o dveře

a soucítím s její bolestí

exploze
a víc už nic

Publikoval(a): Rezavá plechovka, 23.9.2013