Anotace: Slovo dá slovo

Bojím se pohledu tvého
bojím se obrazu svého,
maluji své noční můry
s vědomím své malé stvůry

Minuta ubíhá jako hodina
hodina jako den,
Chtěla bych se probudit
zjistit že je to jen sen

Každé ráno ale vstanu
uvědomím si že je to realita,
je to jako dostat ránu
a v mé hlavě vzniká labilita

V závoji slunečného paprsku
vidíš svůj stín,
žádná žena na světe
si už nesedne na tvůj klín

Mohla jsem to být jen JÁ
byla jsem vždycky tvá,
ta s pihami na tváři
zrzavá ve sluneční záři

Popelka však nejsem
nesbírám hrách,
mám pytel vzpomínek
z životních dráh

Přesně tak já vzpomínám
když usínám,
velké slzy mi tečou po tváři
které by sotva zvedli kováři

Publikoval(a): MonikaZ, 26.9.2013