Konstantin
Konstantin
Náhle stojí čas,
piji šálek naplněný krví,
znovu slyším ten zvláštní hlas.
A támhle v rohu se někdo hrbí.
Stránky knihy ovládá vítr,
anděl se tu náhle zjeví,
dlaždičkami z podlahy sem vlítl.
Od smrti mně neuleví.
Kopím osudu bodá celou zemi,
volá ďábla...
Opíjí mne různými lžemi.
Bolest, ta nezeslábla.
Obětuji se ostatním,
když tu rakovina z plic mizí,
z nebe ozývá se, že jsem posvátným.
Peklo je mi náhle cizí.
Gabriel už není anděl,
ďábel mizí v hlubinách,
dotyk pěsti s jeho tváří zazněl,
všechno je zase v šedinách.
Publikoval(a):
Num..., 29.9.2013