Jitřenka
Jitřenka
Pod mazlavejma vlnama přízračně fosforeskujících tváří a vchodů do domovů z neustále přeskládávaný stavebnice,
na pláni pokoutně odkrývaný nahoty uvědomění si -
Já, utírající krev svojí matky z chladný dlažby koupelny,
vlekoucí se hulákajícím buranským zástupem pádů a rán bolících v krku,
bázlivejch pohledů - ten mlčenlivej hlas skřípe uvnitř kostí,
když na sebe stavím jiskřící dvojky od vína
a tvrdohlavě vylítám svým nahým, andělským tělem z mokvajícího oceánu;
kapky osychají v pohledu hvězd a jejich uchvácenýho úsměvu a horečnýho vzdechu,
božských prstů zaťatých v extázi do matrace reality -
stříbrná supernova pod pravým okem mě pohání skrz ulice,
vlny trpně vydechujou za hejnama solipsistickejch ptáků a navlhlých torz stromů sídliště -
Znovuzrozenej dech.
Zvedám hlavu ve večerním větru,
plameny étericky zářících bělásků mi vniknou do konečků prstů,
já přikývnu a s Jitřenkou v duhovce promluvím polibkem,
zatímco na dně obraz vykřikl poprvý ryzí barvou a rám ověšenej špinavejma střepama praskl pod mimoděčným dotykem mojí myšlenky.
Připlul jsem zdaleka a moře za mnou vyhořelo v páru.
Publikoval(a):
Vincente, 7.11.2013