Anotace: První část zatím mého nejrozsáhlejšího a nejnesrozumitelnějšího díla.. jsem zvědav na ohlasy ;)

Mezi ušima a spánky mi raší Myšlenka; mýdlová bublina ze střepin, popocházející uprostřed poloprázdný ztemnělý kavárny mozku a elektřiny.

Je čas pro epos, Gilgameše, Rolanda, Božskou komedii a výbuch dnešního globálního absťáku. Henry Millere, tohle je můj pokorný příspěvek (PP) do Poslední knihy umírajícímu, ze spánku na setinu zase se probouzejícímu "světu".

Hipsteři posedávají v poličkách se svými zadky a bradavkami a marihuanou, nad vortexem, vírem, soumračnýho dne ke konci května, kdy déšť očichává les za Městem a tři chlápci se baví na lodžii paneláku naproti balkónu, na kterým čekám v admirálský póze
na zážeh motorů a Situaci, kterou bych mohl osahat od očí k chodidlům, od klitorisu, přes HMOTU, po konečky prstů a realit.

Sytost barev je nadskutečná! Indigo, tahle zeleň v kontrastu se Skutečně Rudou na plakátu, v pozadí světlá zeď, miriády autentických předmětů, tvarů, kontrastů, chutí a počátků či součástí Situace.

Odpoledne jsme byli za babičkou v nemocnici. Je tam pořád. Je mi z toho na nic – jestli nechce něco přinýst na čtení, mě napadlo až v pokoji, surrealistický cukrárně využívaný občas jako mučírna nebo chladnej a oslizlej úd Dnu, kterej může vždycky platit – a Noc
vždycky dluží, spát může v ulici rozžhavený krokem a hlasem, v baru v těžišti Města nebo všech osamělejch pokojích – kdybych byl na jednom z těhlech míst, tak nepíšu, ale -

Nemocnice.. velkej komplex situace vyprojektovaný stalkerovským architektem. Nemůžu se zbavit obrazu, kterej mi ladí s tmavým odstínem duhovky – monstrózních šestnáct zahnutých plechových trubek ze země mezi baráky špitálu – ze dvanácti se dere s velikým,
biblickým duněním a hromněním purpurovej dým, co se prolíná jak těla, prší; slunce rozjetý nejednou náhodnou flaškou rozhazuje duhy nad antény, ze zbývajících rour tryskají konfety ve třiceti a jednom odstínu, veletucet nahejch pacientek a pacientů tančí za
zvuku gigantických bachových paží nad střechou, The Doors se zjevujou v zeleně bublajícím prostoru uprostřed, Markýz de Sade řičící k věčnosti, držím se s ním za ruce a -

Po deseti minutách ohleduplnosti si uvědomuju význam slov a pohledů. Rodina..
Steinbeck, Hrozny hněvu. John tam provedl výtečný pozorování, nebyl jsem schopnej si ve
svým egoismu uvědomit, jak to je kurva bezprostřední. Uf.

Docela mě to sebralo. Ještě, že nikdo nevidí můj zmaštěnej rukopis.

Deštníky jsou groteskní. Ženy a muži s nimi, pokud možno v tmavě modrém a s kostkovaným deštníkem, nonšalantně připomínají točíce se v dešti čtyřiadvacetiletýho (sebe sama vytáhnuvšího ze stínu do dlaně) poetu s obřím, OBŘÍM růžovým balónem, dvanáct
metrů v průměru, fakt obřím tmavě růžovým balónem ve tvaru slona s chobotem nahoru.

Dešti se nebráním, a právě proto skoro nikdy nepromoknu.
Odpoutávám se od paměti a mysl rozpíná fosforeskující chapadla skrz prostor a galaxie, až do vize Těch nalíčenejch rtů (pochopitelně v doplňku mejch, jsem hipster a vím, že láska existuje,. Co, vy pozéři, odmítající ji jako klišé --- EXISTUJE LÁSKA, LÁSKA EXISTUJE.

Zmíněný Marques de Sade sedí zády ke mě na balkóně, jeho ohnutý tělo bledě šeptá do čím dál tím víc zhluboka dýchající tmy -

Pokoj je namalován měkkým pastelem. Píšu epopej, kapitolu do Poslední knihy rozstrkaný pokoutně po obratlech náměstí, eifelovek zapírajících pohlaví a narvaný se závěrečným pohledem Kurta Cobeina do záhybů roztýkajícího se voskovýho těla "reality", "skutečnýho
života", "tržního prostředí", "božího čehosi" atd., co na mě sedí, hlasitě prdí a polyká za šplouchavýho pohybu svýho volete jihoafrický horníky a hrášek a mám toho dost. Jako vždycky.

Cítíš Chaos? To je dobře, kosi nad slunečnicí a vlčími máky, pohyb, je chaos. To, že pohyb je život, to s mým názorem nijak nesouvisí. Život je chaos od prvního výkřiku do posledního, muž a žena uprostřed řeky na voru mezi džunglí a achátovou plání s jiskřícíma
hvězdama, nad hlavou Ten vortex vířící do temně fialova skrze duhy, co sem až teď dospěly z jeviště nemocnice.. Hory nad obzorem popsaný stříbrnou nití ve tvaru draka.
Jsme dost daleko – skočím si pro něco k jídlu a čaj a hned se vrátím k práci. Noc vydrží plnit svojí krví můj pomyslnej kalamář, amore mea, ale já dost možná nevydržím zhluboka dýchat a popíjet hudbu, kterou najdu, jen pokud se vzdám toho slova.

Polibek je silná kontura na plátně pohybu, amore mea.
Amore mea.. Amore mea.. nemyslíš na mě (proč taky..), to cítím trochu napravo od srdce,
přesně tady, jo..

Rozhoďte náruč květů do výše.. Kdo nelíbáš, roztanči svět.

Publikoval(a): Vincente, 12.11.2013