Anotace: Když přijde k tobě láska a ty to nečekáš a ani o to neusiluješ...

Tak všední, jemná nevzbuzující pozornost,
nevím o tom zatím, že na mě působí víc než dost.
Zarůstá, zapouští kořeny,
já to stále nevím, jsem mýlen,
nevím zda, je to jejím cílem,
že ve mě vyrůstá strom.

Strom ve mě vyrůstá,
teď to vím,
je už pozdě, moc pozdě.
Kořeny jsou hluboko,
láska co není na oko.

Kmen sílil kvapně, z večera,
ráno mi už nepomohla sekera.
S veškerou silou jsem topůrkem tnul,
kořeny silné,
hatí mé počínání mylné.

Proč to Prozřetelnost dopustí,
marně hledám, kdo mi odpustí,
že, ve mě vyrostl kmen.
Musím ho uschovat,
šíleně a diskrétně milovat jen.

S tím vzrostem dá se žít,
nezná lpění a touhu mít.
Lítosti podléham jen,
takový omyl,
to musí být sen.
Omyl to proto,
že našel jsem souznění,
v nesprávném životě.

Zdali to Prozřetelnost změní či nezmění?
K Bohu si stavím vysoké lešení.
Křičím své otázky.
On nezná řešení.
Žiju dál pokojně a ctím zásady,
a v těchto zásadách, lze nalézt závady.

Publikoval(a): otevřená konzerva, 22.11.2013