Gerda Kájovi
Gerda Kájovi
Tomu, čemu nerozumím. Hádanku, co nerozluštím.
Nevím, kde je a co dělá. Nevím to, a co hledá.
Zraky mě tak upoutají. Už vím, k čemu slova mají.
Ten, co k němu tu lásku cítím, v tunelech barvy přežije.
V mysli však zůstává mi jeho poslední energie.
Napoví mi čtyřmi slovy: tunel, barvy, dlouhé chodby.
Ještě nechápu a nevím. Stále ale o něm mluvím.
Nemyslím slova, to má mysl ho chová.
Každý den i noc o něm sním. Ale jen málo o něm vím.
Myšlenky se vytrácejí. Více toho na mě není.
Když nepoznám to, co přede mnou je.
Zemřu s tím, jak to doopravdy je.
Když, však poznám tuto osobu,
nezemřu a nepoznám zlobu.
Dá mi to, co nechci dobrovolně dát.
Ta, co odešla mi s tím, co miluji.
Nepozná ji nikdo. Jen ten kdo doopravdy chce.
Proto tedy uposlechnu. Ať včas zvím, kdo ona je.
Ve vodě ji nenajdu, ale to už vím.
V ohni bude nápověda. Ze své mysli ji vylovím.
Země zatřese se pod mým pádem.
Když vzduch přinese k mým uším slova moudřejší víc.
Publikoval(a):
722186888, 25.11.2013