Světlo a pološero
Světlo a pološero
Světlo a pološero prolíná se plynule,
pár promrzlých očí v nočním průvanu
konečně víčka zavírá –
je neposedný klid kolem obrazu.
Světlo a pološero.
Vím, že někoho očekávám,
tvář se rozpíjí v tanci představivosti,
můj host se sklenkou vína a s knihou
u nártů starých křesel usedá.
Nedočkavě čekám.
Myšlenka se rozvoněla na tácu s jablky,
dům je krásný, ale kdo smí odejít?
Venku nadává déšť, jak vztekle,
viní ulice ze jmen generálů.
Tak podej mi už ten tác.
Vždy třikrát do hodiny zaskřípou dveře,
musím se mýt, musím odloupat zbytky parfému.
Hoří noc, abychom mysleli, že neuhasíná,
abychom věřili, že je možné uvěřit,
když zaskřípou dveře.
Publikoval(a):
Lugilla, 25.12.2013