Anotace: ...

Já když blízko tebe jsem,
a nemáme nic moc na práci,
život stává se pro mne snem,
vše se naopak ve mně obrací.
Dávno poznal jsem,
že bez Tebe nemohu být,
rychle ztrácí se pode mnou zem,
měl bych přestat snít.
Na počátku děl se děj,
aniž bych do něj zasahoval,
co ostatní po tobě chtějí,
moc jsem se nezajímal.
Čas je ale stvůra nenasytná,
rychle se vše mění,
není zde stanice záchytná,
z dálky slyším podivné hřmění.
Myšlenky druhého jsou nečitelné zcela,
jednou nálada bídná vše poničí,
jako by vprostřed mé hrudi díra zela,
i ten vztah přeci může mít život jepičí.
Co v mysli zrodit se může,
neví nikdo, natož já,
a na konci ke vší hrůze,
můžeš zůstat sám.
Však víra a věrnost,
ty tu zasahují v nejvyšší chvíli.
Ta druhá je největší ctnost,
však obě mi do duše cosi vryly.
Když spolu býti nemůžem,
co potom dělat mám?
Všechny překážky dohromady přemůžem,
tohle pravidlo já přeci znám.
Jistotu jsem v tobě našel,
co já tobě dáti mohu?
Modré z nebe pro tebe bych snášel,
pro tebe modlil bych se k Bohu.
Já z minulosti pár jizev mám,
ty zacelilas je zdárně,
co v budoucnu osud chystá nám,
o tom přemýšlím jen marně.
Ikdyž život si z nás blázny tropí,
a pod nohy nám hází klacky,
muž spolu s jeho chotí,
neměli by si dělat vrásky.
Láska, ta prý všechno zmůže,
ba i hory přenáší.
Je jak orosená rudá růže,
jejíž krása ducha povznáší.



Teď veršuji už dlouhou chvíli,
o ničem a o všem,
mířím k mnou vysněnému cíli,
budu tu pro Tebe! V dobrém i ve zlém!

Publikoval(a): vzemik, 23.1.2014