Anotace: ...

O oči rozbij zrcadlo svýho zření, tepající jádrem a líčící černě rty tmy,
vzduchu zhutněnýho cigárama,
kterýma si Dante vypaluje do paží chandru pustiny zpustošený hrudi.
Stěny střepů si zarej pod kůži a cévy, až k obsidiánovýmu pableskujícímu dechu ufuněný kostry -

S přivřenejma očima kroužím statunama betonu prázdnejch hal;
melancholie pochopení prachu a nasáklýho mechu -

Tvoje kroky pozře mlha.

A moje průdušnice největší střep, co mě rozřízne od čela až po jádro, pohlaví a prokletý kroky -
Míjím se a letmo hladím po tváři; prstama roztírám tabákovej popel a minulý lásky, abych jima zaskřípal mezi zubama a svíjel se v blahu agonickýho záchvatu a vytřeštěnejch očích -
Černá.
Šeď mojí kůže a rtů, černý pramínky se rozlízají z mejch stop a pohlcujou tvory, vysávají slunce z podpaždí a teplo proudí do mejch rozechvělejch faustovskejch prstů.

Tribunál soudců vřeští svoje odsudky,
masturbujíce pod talárem,
zatímco sjetej Albion olizuje s královskými gesty zvratky dálničních nadjezdů -

V pokoře před Něžnou, pomalej a svatej polibek do vlasů, v nekonečným dómu letního úsvitu, kterej vztahuje paže nad zlámaný páteře domů a chrámů, továren;
záblesk holubích křídel a pastelová vlna trávy -
Protahuju si krk a to, čemu říkám duše, v pozvolný tekutosti záře a hřejivejch pohybů.

- Poslouchej -

za zdma se z nánosu podivnosti rodí chraptivej hlas, v ghettech a ulicích -
se zaťatejma pěstma už vyráží v tichým odhodlání Željabova -

Najdu Tě mezi přízračnou změtí kulis mojeho unavenýho vědomí – odejdeme odsud na ostrov polibku v přehlubokým soumraku a nadechujícího se svitu Večernice.
Jen my. Chci věřit.

- A za náma zůstanou prázdný umírající ulice zkamenělých grimas a jediná nástěnná malba, jejíž jméno mimo čas, Člověk;

Černá;

V úkrytu zbořeniště.

Publikoval(a): Vincente, 28.2.2014