Čarování
Čarování
Podej mi ruku a neboj se, že Tě nepřevedu
přes tenkou lávku je to šest kroků;
na vodní plochu zvěčnil nás déšť,
ale naše myšlenky pro jistotu rozmazal.
Vždy, když si něco přeješ, poznám to
podle zašumění bříz v bezhlasém zpěvu,
já si nebudu přát – snad jen
ať nikdy už nejsme jiní.
Začíná se stmívat, to ten rozlitý inkoust;
v pevných zdech skučí plesnivý chlad;
nepřikládám obklady jen na srozumitelná místa v duši,
teplými dlaněmi hřeju Ti nedosněnou tvář.
Až noc odestele lože, vím, že budu muset jít,
s prstem na rtech ztiším okolní hněv;
spánek se vkradl do očí posledních blouznivců,
snad ale včas vzbudí nás, než přijde sen.
Publikoval(a):
Lugilla, 16.3.2014