Anotace: na vrcholcích

Kam lidské ruce nedosáhly už,
vprostřed kopců, pod modrou oblohou,
kam krom Slunce jiní už nemohou,
na louce sedí opuštěný muž.

Neznámem mámen hledí do dáli,
za zelené lesy, hřebeny hor,
až za touhou rozžhavený obzor,
do míst, kde děti bohů si hrály.

Zde nikým nerušen on rozjímá,
ve své melancholii vznešené,
zapomněl na vše, co bylo řešené,
a nic světského jej nezajímá.

Nikým nerušen on zde rozjímá,
klikatou cestu před sebou vidí,
která je plna přízemních lidí,
její konec však v míru objímá.

Publikoval(a): Tenebris, 22.3.2014