Anotace: Dlouhá je cesta než sami pochopíme, že svoboda na nás nečeká někde venku ale že jí najdeme v sobě. Dlouho trvá než utichne hněv v nás. A odpustíme si vlastní chyby.

Být tak blízko,
touhu cítit,
na srdci úzko,
jen tě chytit.

V hlavě bitevní vřava,
rozum proti zbytku citů zbrojí,
city s tetováním smrtihlava,
a já ten který se sám sebe bojí.

Rozum právem argumentuje,
že šance pro lásku je nulová,
ale cit stále a stále odporuje,
teď se už jinak k lásce zachová.

Tak moc bych si přál abych,
nemusel touhu v sobě nosit,
Tak moc bych si přál abych,
nemusel pocity k tobě si hnusit.

Aby byli city,
v tvé blízko opět svobodné,
Aby byli pocity,
s tebou pro mě neškodné.

Byla jsi pro mě nekonečnou můzou,
a stala si se pro mě bolestivou lůzou,
jsi pro mě symbolem mrtvého snažení,
jsi pro mě Napoleonovo ruské tažení.

A proč to všechno?

Jsem stavitelem vzdušných zámků,
naivně jsem chtěl hmotné představy,
věřil jsem v moc ezoterických krámků,
a jiné ženy byly pro mě jen mlhavé postavy.

To co se ze mě stávalo mě děsilo a děsí,
byl jsem schránkou všech ďáblových směsí,
ztratil jsem pokoru k sobě samému,
a lásku záviděl i mrtvému.

Cíl který smysl ztratil,
sám sobě jsem si ho zhatil,
zkoušel hlavou zeď prorazit,
svých vlastností byl parazit.

Do teď svádím bitvu,
mezi mnou a svým stínem
prodělal né jednu duševní pitvu
a z generála stal se vojínem.

Znovu pokřivenou páteř narovnat,
znovu kolena oprášit a vstát,
znovu sebevědomí si vypěstovat,
znovu se životem jít se prát.

Publikoval(a): Retor, 1.4.2014