Modrá žába
Modrá žába
Jedovatě modrá žába se vtiskla na potemnělou oblohu,
nejspíš ve svém vlastním závoji z opojení
nechce přilít ostatním, které vysedávají na kamenech.
V tom zkostnatělém nemlčení-nemluvení
hledám, i když vím, že je to trapné.
S jemných žuchnutím jsem seskočila z vysoké židle,
s kotníky zauzlovanými od všech písmem abecedy
už nešlo sedět tak pohodlně polovičatě,
jako bych se bála překreslit vzduch v plicích
a pak se s ním bez piety rozloučit.
Z kterého koutu hlavolamu ke mně přicházíš?
Přinášíš mi jeden dílek a já ti hned dva dávám zpět,
je krásné, že to nikdy neposkládáme…
Sladká rozčarování mi stále přepumpovávají příliš krve;
zjevně jsem svému srdci úplně fuk.
Tak pozoruji, jak odpadávají jednotlivé pigmenty světla,
z lamp se práší jako ze záclon v hospodě,
tolik bych chtěla sundat všechny knihy z polic
v přívětivém, přátelském požehnání zjistit,
že mám svoje pevné místo ve věčně pohyblivém snu.
Publikoval(a):
Lugilla, 9.4.2014