chvíle ubývání...
chvíle ubývání...
Mezi tisíci střípky se potuluji,
venku dávno pozhasínala světla
ani pár cípů hvězd se neobtěžovalo posvítit;
proč jsem ztracená uprostřed všeho
kdy všechno je nic a tolik bolí se ptát.
Ještě neusínám, stmívá se…
Snad z nudy kouzlím si vrány a tiše sleduji,
jak vyklobávají sklo z oken.
Nevábné údolí odhalilo další kousek svého těla
a nad tou podívanou kdo nesklopí zrak?
Už nevím, kudy se vydat,
život je něco, co ráda zapomínám
mezi ohmatanými stránkami knížek;
přitom se snažím nemyslet na to,
že hloupost bolestivě vrůstá do chytrého čela.
Jen se ještě rozloučím se dnem, pak půjdu.
Otisky zbytečných kroků sfoukávám;
není mi dobře u otevřeného ohně,
nesnesu nábožný chlad nad pelestí.
Mezi sny zkusím si ulovit potravu na další den.
Publikoval(a):
Lugilla, 27.4.2014