Anotace: Večerní poezie...

Rozpaloval mě víc než jiskřičky z letního ohně,
ten jeho žár prostoupený touhou jsem měla v sobě.
ďábelské oči spalovaly mé myšlenky nasáklé neústupnou energií,
dál jsem se obnažovala v náruči našich fantazií.

V noci vše utichlo jen jeho dech sílil,
to samotný Satan po hříchu žíznil,
smál se tak hlasitě, že kostelní zvony padaly,
chtíč přicházel temnotou, neviděl nikde zábrany.

Pokoj se proměnil v arénu pro bojovníky s hladovou skutečností,
sucho v ústech, lačnost ochutnat tento okamžik bez cudnosti.
Třese se svět, kněžka lásky tančí při omamném zpěvu,
jeho ruce dávají bolest i božskou něhu.

Sledovat pád nebo být navždy chyceni v nekonečné smyčce,
lapeni v ráji bez experimentů nebo v náruči očistce,
bolest rajská zahrada zatratí, ale tu příjemnou bolest může dát jen to jediné místo,
které není ve výšinách, zaplaví tělo vzrušením a vzplane vášní nitro.

Pojď si hrát můj pane, co má v hlase krásu se sílou boha bouří,
zaveď mě do svých snů, co v tobě neustále krouží.
Nejsi přelud ani stín v mlhavém oparu, jsi tady tak neutíkej,
máš klíč od brány tajů, tak pomalu odmykej.

Ten klíč jsem měla taky, jen se mi zasekl v zámku,
další nemohu koupit v laciném stánku.
Poprvé jsem tě viděla stát v tom tvém světě, kde není přetvářka,
kde necení zuby vlk, co chce rozrazit kůzlátkům vrátka.

Pán Ohňů mě však nezná ani z části, neví, že mu můžu splnit přání,
ta v jeho mysli za horkých večerů proudí a stále ho mámí.
On je jak vroucí láva co mi nedá klidný spánek,
chce odemknout a přesvědčit se co skrývá ten zámek.

Je to jen hra, kterou hrají skvělí hráči,
je to Inspirace a Obdiv co v jejím srdci kráčí,
tento duet se může rozplynout ve falešných slibech,
propadnout se do bažinatých duší v zrádných lidech.

Nestane se žádný pád, protože Pán Ohňů zná duet Čestnost a Slušnost,
na trůně z černého sametu dává pocítit Ďábelskost svou neposlušnost.
Ale ten který umí ohně rozdmýchat, má moc být dobrým čarodějem,
kouzlí, spaluje skřety obludnosti, svádí boj mezi peklem a nebem.

Anděl by se ho chtěl dotknout, políbit mu tvář,
křídly ho pohladit, ukázat mu nebeskou zář.
Snad nemusí kvůli těmto skutkům padnout,
jako květina bez vody zvadnout?

Ne, nemůže ubližovat, i když má v sobě žár,
protože to je od boha dar.
Zlehounka se bytost obklopena aurou blíží,
už se opět do snění vydává a víčka se klíží.

Ať ten sen ještě chvíli trvá, mohl by být uvězněn v čase,
kde ručička neběží, tam je vše krásné.
Vůně ohně laská má ústa, mou hedvábnou kůži,
nepopálí, hladí ji tak jemně jako nejvzácnější růži.

Představy a sny se mají plnit, bez toho by pak svět byl jen v šedi...

Publikoval(a): Rose-H, 1.5.2014