Dnešní
Dnešní
Proud myšlenek vysklil kus nebe,
pod zborceným krovem
začalo opadávat slunce;
tiše, bez patosu, bez ozvěn
tu pietu jsem narušila jen pohybem očí
vždyť voda v řece se právě zvednula.
Nešťastný pták nízko v korunách
tiskne k sobě mrtvé, chladné mládě,
od hladiny se nepřestává odrážet déšť
a nepřítomný šum rybářů,
kteří mimo neděli oblékají košile a vázanky.
Nad otevřenou krajinou se přestalo stmívat.
Nedonošená zamilování se prvně střetla s asfaltem.
Nemohla jsem ani jednomu z nich pomoci,
ještě teď mi po zápěstí stéká palčivá otázka
proč svou lásku nedrobím kachnám do zobáků.
Proběhlá jména v kalendáři
otiskla mi za ucho svéráznou notu.
V tu chvíli jsem zatoužila po mentolové vůni dechu,
jak se krotká touha zabatolí na nehtu,
dennodenně si odškrtávám svá tabu
pod které jsem se dobrovolně podepsala.
Ty s výrazem znalce zkoumáš pravost podpisu;
tisíc umných falsifikátů tisknu si na prsa.
Bojím se, že zapomene, proč přišel,
i když v jeho krocích je jistá zákonitost;
tak samozřejmě může obkroužit lem mých šatů
a s elánem dobrodruha minout se mnou pár slov.
Podívat se k tribunám nad vyskleným nebem
a poklonit se posledním jarním dnům.
Publikoval(a):
Lugilla, 23.5.2014