Anotace: Prastará báseň českého mudrce, který již dávno upadl v zapomnění.

Nad lidstva hemžením jak nad mravenců rejem,
nad řevem orkánů i včely bzukotem,
nad tancem jepice jak nad staletým dějem,
nad zemí veškerou, vším jejím životem,
nad mračen oblastí, nad étherovým šípem,
nad planet, vlasatic, všech sluncí třpytným vírem,
nad hmotou bez mezí a všakým jejím ruchem,
nad každým tušením, jež myslí zbožnou chví:
v neznámu vznášíš se, ty čiré, nekonečné,

ty neproměnné, věčné,
ty nevybádatelné
a nedohádatelné,

ty velké, největší všech tajů tajemství.
Tys ve všem kolkolem: Tys v lesních zvonců kráse
i v slávě ledovců a v hrůze propastí,
i v tom, co člověku jen ohyzdností zdá se,
však celku krásného je nutnou součástí,
neb dobré, krásné jest zde všechno v tobě, tebou:

Tys stejně v bolestech, jež tělo, ducha střebou,
jak v blahu, rozkoši; ty záříš v oku lásky,
pláš v líci hněvivé a zříš i u trudné vrásky;
tys vědce důmysl i pěvce nadšení.

Neb mysle po lidsku – a jiné nemá míry –
jen v lásce tušiti můž’ člověk onen taj,
kam aspoň tušením, kam aspoň křídlem víry –
lze ještě dolétnout ve věčných záhad kraj.

Jak světa soustava bez slunce, jež mu svítí,
říš ducha bez lásky hned v rum a tmu se řítí;
jen jedna myšlenka mi mysl žití chrání,
že láska nesmírná se tajně ke mně sklání,
a že má láska jí můž’ s díkem letět vstříc,
té záhadě všech záhad, té příčině a metě

všech jsoucností v tom světě
a výš, kam nevlá tucha
ni anjelského ducha –

V prach! Na kolena již! Ni slova, slova víc!

Publikoval(a): VolkodavKO, 2.6.2014