Svázaná
Svázaná
V potemnělých mrákotách sama si létá
Když zvuk zvonku ji vyrušil
Mám vstát a otevřít? Sebe se zeptá
Nemůže, ten hlas ji ohlušil
Že žije s někým a přesto sama
To krade jí sílu, vyráží dech
Návštěvu nepustí, opita kecama
Co drží ji, vězní, ve čtyřech zdech
Dialog andělů, jak ráda říkává
Poslouchá nadšeně, poslouchá, mlčí
Oba z těch andělů ve snech svých vídává
Když jednou setkání s anděli skončí
Teď ten hlas, co má ji v hrsti
Chladný, ostrý a dumavý
Přemítá o budoucnosti
Vidí, že život ji nebaví
Stále mluví, ve dne v noci
Utichne jen, by vyvolal strach
Pěstuje trvalky, žalky, ten pocit
Pak nosí je, skládá je před její práh
Potom je divná, nesmělá, sobecká
Bojí se žít, bojí se umřít
Takový člověk, osobnost nehezká
Zabte ji! Hlas bude zuřit...
Publikoval(a):
KatieP, 1.7.2014