Anotace: Hodně intimní báseň, sama se u ní červenám.

Není v tom žádný hřích,
když v nocích bezesných
s plamenem lásky a touhy v sobě
skláním se, lásko moje, k tobě.
Oči se zatřpytí
jiskrami vášně,
ústa nám šeptají:
„Miluji tě! Strašně!“
Jak se nám zrychlí dech,
společně na křídlech
touhy a vzrušení
míříme k souznění.
Polibky pokrývám
celé tvé tělo,
cítím, jak touhou se
rozechvělo.
Ty mi moji něhu vracíš,
v ráji se teď se mnou ztrácíš.
Hladím tvou tvář milovanou,
všechna slova jdou teď stranou.
Pro to, co cítíme,
vyjádření není.
Nitra naše roztoužená
souzní v tichém okouzlení.
Každý kousek tvého těla
chutná tolik sladce.
Ať už dlouze políbím tě
či jen letmo, krátce.
Paže tvoje ovinou mě
jako něžný had.
V objetí tvém chtěl bych zemřít.
Či žít napořád.
Vnímám tvou odhalenou duši,
snad netuší, jak jí to sluší
v celé její nahé kráse.
Nestydí se, nestará se...
Každé tvoje pohlazení
prohloubí mé pobláznění.
Tak nádherná, smyslná,
bohyní lásky stvořená.
Všechna ta nádherná záplava něhy
rozšiřuje lásky břehy.
Pak ve vlnách rozkoše
splynou těla, splynou duše.

Publikoval(a): Kněžka, 15.9.2014