Anotace: Na břehu sedím...

Na břehu sedím,
sebe se ptám,
,,Proč cítím se tak sám?
Co jsem komu udělal?"

V odpověď tiché okolí,
jemně mou duši chlácholí.

Na břehu sedím dál a dál,
vzpomínaje, jak často jsem se smál.
Po tváři stéká mi pomalu slza,
dopadá na má usměvavá ústa.

Hledíce na vodu,
plnou vzpomínek jasných,
bráním se průchodu
citů překrásných.

Ještě před chviličkou
šťastný jsem byl
s mou drahou polovičkou.
Však čas to všechno smyl.

Pak se mi vyjeví, z ničeho nic,
sličná tvář, jdoucí mi vstříc.
Krásnými slovy, snaží se mi pomoci,
já najednou mám chuť, trávit s ní noci.

Má mysl zbystří hned,
vždyť mám před sebou svět.

Matně si vzpomínám,
tu tvář já přec znám,
teď naději mám,
že nemusím už být sám.

Publikoval(a): Kateřina Hořicová, 18.9.2014