Anotace: 12321

Dědic Kainův

Pohrdám všemi, co žijí, co dýchají,
pohrdám vínem, v němž pravda utonula.
Stejně jak ve víně, ve mně je mrtva
zabita, spálena, na kusy rozervána.
Cejchem je nenávist do očí vypálena,
morová rána staletí neléčena.

Naděje v uzdravení,
naděje, která není.

V hlavě černo, v duši zmatek,
nevím kudy kam
Černé bělmo, mrtvých svátek,
rozpadnutý chrám
Nemám sílu na vzkříšení,
nemám svatozář,
pro mě cesta dávno není,
není honorář

Naděje k odpuštění,
naděje, která není

Oči zhasly, svět mi zčernal,
hvězdy nevyjdou
Odpuštění zda-li znáš-li,
zní mi ozvěnou..
Jako vítr písek v poušti,
v žáru poledním,
odpuštění rozséval jsem,
dál už neumím

Naděje v opojení,
naděje, která není

Prokletý a zavržený, dědic Kainův.
Pro pár slůvek odsouzený,
na věky věkův
Z bledých rtů, když pravda vzlétla,
vzhůru k nebesům,
ostrým drápem hlavy setla,
cizím, pyšným snům.

Naděje v uzdravení.
Naděje k odpuštění.
Naděje v opojení.
Naděje, která není.

Publikoval(a): R.Samildanach, 8.10.2014