Jeden krok ven
Jeden krok ven
Z ponuré místnosti mé kroky míří ven.
Všechno co stalo se, chci za sebou nechat.
Naproti hlouposti každý den postaven.
Teď konečně vím, že není kam spěchat.
Za dveřmi stojím, pak uslyším klapnutí.
Konečně propuštěn z okovů pevných.
Hned z hluboka nadechnout vánek mě donutí.
Vítá mě ptačí zpěv v tóninách jemných.
Už cítím tu úlevu, myšlenky chmurné mě opouští.
Další krok za krokem jsem blíž své spáse.
Vůně okolní zeleně můj nos stále pokouší.
Jak rád se vždy oddávám přírodní kráse.
Tolik barev náhle v očích se odráží.
Radostný pocit uvnitř začíná stoupat.
Příroda chlubí se svou úžasnou koláží.
Klidně se nechávám tou nádherou houpat.
V tom dešťová kapka na kůži zastudí.
Zamračen do nebe chvilku se zadívám.
Jen na moment nesouhlas ve mně se probudí,
ovšem netrvá dlouho a deště si užívám.
V rozmaru zakloním hlavu a roztáhnu ruce.
Všude kolem voda tichounce šumí.
Náhle své umění přidá i slunce.
Už je tu duha a ta to s barvami umí.
Okouzlen v tichosti nehybně stojím
Na malý okamžik chci zastavit čas.
Při návratu zpět vždy trochu se bojím,
zda-li to prožít příště dokáži zas....
Publikoval(a):
James Libustka, 20.7.2010