Anotace: koncept mých názorů

Kapitola I

Dlouho, sakra dlouho jsem přemýšlel, čím vlastně začnu tuto knihu, jaká bude moje první věta, jelikož ta se čtenáři a tedy Tobě vryje do hlavy nejvíce. Lámal jsem si hlavu přes koleno, jak to jen šlo, ale moje chabá fantazie mě v tom přece jen nechala. Musím se přiznat, že jsem i několikrát přemýšlel o tom, že se nechám inspirovat někým jiným, ale nakonec jsem došel k názoru, že bych na sebe nebyl hrdý a necítil bych se jako člověk, který tu vytvořil koncept svých názorů a myšlenek, ale měl bych se za podvodníka a o to rozhodně nestojím, protože podvod je jedna z věcí, kterou opravdu nesnáším. A tak jsem rád, že mohu říct, že vše co tu bude, nebo je napsáno je pouze z mé hlavy a je mi ukradené jestli někdo ze čtenářů o tom bude pochybovat, protože jde o můj vlastní pocit o napsání knihy či jen nějakého kratšího slohového útvaru. Neprosím se o kritiku či chválu, váš názor mi je ukradený, tuto knihu píši z vlastního pocitu nutnosti ji napsat. Je to nutnost vnitřní záležitosti, je to nutnost něco ze sebe nějakým způsobem dostat a čtenářům této knihy se jen dostalo příležitosti si jí přečíst, nikoliv veřejně hodnotit. Ale než se rozhodnete něco takového udělat, tak je dobré se poohlédnout za vlastním životem a říct si co jste v životě dokázali. Protože to je zásadní problém většiny lidí, většina kritizuje či pomlouvá druhé, ale sami nemají zameteno před svým prahem, ba naopak mají tam ještě větší špínu a tak se za ní stydí, že musejí poukazovat na ostatní, aby si nikdo nevšiml jejich špíny. Ale pozor, já jakožto autor tu nechci a nebudu nikoho špinit, já jakožto autor tu nechci ani nebudu nikoho napravovat, já jakožto autor tu pouze do klávesnic vyťukávám jen svoje názory. Neříkám, že by se ten či onen měl chovat takto a podle těchto pravidel. Nebudu si tu nikoho předělávat k obrazu svému, jen tu právem prezentuji svoje myšlenky, názory a pohled na svět, společnost, nebo jak si to pojmenujete. A to je další z mnohých problémů dnešní společnosti. Spousta lidí si ostatní lidi, nebo své blízké snaží předělávat k obrazu svému. Já se ptám nač!? Nač předělávat povahu nějakého člověka, ať už je to blízký člověk, nebo prozatím neznámá osobnost. Tady právě zaniká ta originalita osobnosti, ta výjimečnost každého z nás. Bohužel to nezaniká jen tím, že by se jeden snažil změnit druhé na někoho úplně jiného. Často ta výjimečná osobnost zaniká i vlivem společnosti, ve které dotyčný tráví čas. Pak se nestane jen to, že dotyčný přijde o svojí osobnost, ale stává se i to, že lidi potom neumí myslet svojí hlavou a samostatně se rozhodovat a jak já tomu říkám: stávají se jen další ovcí v početném stádě. Ovcí jednoduše proto, že ovce, jak je známo chodí furt všude společně a všechno dělají společně, a proto si myslím, že výraz, nebo pojmenování slovem ovce je pro tyto lidi velmi výstižné. Mám bohužel pocit, že se to čím dál víc stupňuje a lidé ztrácejí vlastní hlavu. Proč ale se kvůli takovým to lidem udržovat v neustálém splínu, ať jdou k čertu. Mně stačí, že já jsem takový, jaký chci já a chovám se podle sebe.

Ovce

Většině dělá problém
samostatné myšlení
nic nedělají po svém
a jsou závislý na okolí
Zvyk moderní doby
budují tím masivní hroby
nic k tomu nepřidá
kus mé zloby
a vás jen plno výmluv napadá

Jdou na mě mdloby
když vidím ty blby
co jednají jako ovce
chování hodné tupce
a mě to vytáčí prudce!

Kapitola II
Když se každé ráno probudím, tak čekám, kolik dnes uslyším nových či ohraných sprostých slov, nebo jak říká má paní učitelka, vulgarismů. Ano taky, asi jako každý člověk někdy řeknu sprosté slovo, ale děsí mě v jaké míře je používají lidi mé generace a k mému překvapení a zděšení ještě děti mladší, než je má generace. Myslím si, že spisovná mluva dnes spíše upadá, než aby vzkvétala. Zdá se mi, že lidi mé generace jsou názoru, že jestli někdo z jejich okolí či kamarádi jejich kamarádů mluví spisovně, nebo alespoň nějak kultivovaně, tak je divný a za to hned odsuzovaný. To je přece, tedy alespoň z mého pohledu stupidní a nelogické. Je veliká škoda, že česká a přitom tak krásná mluva upadá. Ale neupadá jen mluva či vyjadřování, ale taky chování mladých lidí. Zdá se mi, že skoro každý z těch mladých se cítí nějakým způsobem nadřazeni nad ostatními. Chovají se sobecky a opovrhují ostatními. Nemluvě o gentlemanství, to bohužel snad naprosto vymizelo z povahy lidské. Byl bych nesmírně rád, kdyby se tyto, pro mě přednosti vrátily mezi normální věci, jelikož si myslím, že by to alespoň trochu měl ovládat každý člověk.



O komkoliv

S rozemletou hlavou
v pokoji sedím
s náladou divnou
z okna ven hledím
kapky deště
se o okno tříští
a já volám ještě
přijď bouřko příští
bojí se tě jen ti hříšní
hrom, blesk!
rána a plesk..!
hříšným kolena se klepou
k očistci se najednou..
plazí!!
odpusťte drazí.
V zádech mi mrazí
jak všichni jim naletí
oni dál bezpáteřní zůstanou
a mé ideje se rozplynou




Kapitola III
V mých posledních letech velmi vehementně zaznamenávám politickou situaci v ČR. A musím říci, že z mého pohledu to teda není vůbec nic slibného pro naší budoucnost a budoucnost našich dětí, za předpokladu, že se nezmění systém a postup politiků. Určitě si mnozí z Vás teď říkají, - co ty o tom víš, tak si to běž vyzkoušet, - ale já neříkám, že bych jejich “práci” dovedl lépe, jen říkám, že by se dala rozhodně dělat lépe a svědomitěji. Poněvadž z mého pohledu tam většina rádoby politických zastánců nás prostých občanů chodí jen proto, aby si nahrabali co nejvíce do své budoucnosti, aby se ve stáří měli lépe, ale málo který politik tam jde z důvodu toho, aby pomohl nám obyčejným občanům a snažil se zlepšit naši životní úroveň, nebo úroveň ČR jakožto státního celku. K této naší politické situaci přesně sedí několik vět, které vyslovil kdysi dávno čínský mudrc Konfucius, který jednou řekl – “ Jak mohou lidé zbabělí a nečestní sloužeti knížeti, takový se třesou strachem, zda budou schopni úřad vykonávat. Ve chvíli kdy úřad dostanou, třesou se strachem, aby o něj nepřišli, začnou-li se střást strachem, aby o úřad nepřišli, není nic, čeho by nebyli schopni, aby si úřad udrželi.” – A to bohužel velmi přesně sedí na naší dobu, alespoň tak to vidím já, ale myslím si, že se takovýchto lidí je více a pokuď se to nezmění, tak nás bude jen přibývat a jestli se bude jen rozhořčení a vztek lidí stupňovat, tak jsem zvědav, kam až to dojde. - ( Tvrdé (y) po (c) v názvu básně je napsané schválně, kvůli tomu, že mi připadá, že tam páni politici stojí jako “tvrdé Y” a nic nedělají. )

Politic(y)
Ti páni toho tolik naslibuji
Ti páni plané naděje rozhazují
Ti páni s naší trpělivostí si zahrávají
Ti páni tajné konta si vytvářejí
Ti páni nás vesele okrádají
a to vše s úsměvem
ale jednou se naserem
a huby jim rozbijem

Ti páni nás obelhávají
Ti páni na naší adresu vtipkují
Ti páni nás za loutky mají
Ti páni nás brát vážně nehodlají
Ti páni si myslí, že jsme bezbranní
ale my nejsme jen poplatníci daňoví
dokážeme víc, než oni za své mají
aby to neskončilo defenestrací

Ty pány musíme sesadit
Ty pány můžeme na oprátku pověsit
Ty pány musíme rozprášit
Ty pány musíme zarazit
Ty pány na konci přejde smích
až je nahradíme z řad vlastních
jednat budeme podle pravidel svých
a oni budou se plahočit v teplácích

Ty pány necháme náš život okusit
Ty pány pak přejde obličej veselý
Ty pány nic už nenapraví
Ty pány jiní zase dosadí
a ženy nejsou jiné
i ty svrbí dlaně
když porušují hodnoty mravní
při černém tunelování
a do očí nám lhaní
nač přidávat se k nečinnému přihlížení
já mám po krk toho prasečího zacházení
tak vyburcujme skupinu
a dejme se do činu !


Kapitola IV
I za mého doposud nepříliš dlouhého života jsem se setkal s tvz. “sněním”. Je to myšleno tak, že plno lidí, jak kolem mně, tak i ve světě zůstává jen u pouhých snů a vizí, které mají pro svou nadcházející budoucnost. Jak jednou řekl 28. Prezident Spojených státu a nositel Nobelovy ceny za mír – “ Člověk bez vizí neuskuteční žádnou velkou naději, ani nepodnikne nic většího. A někteří se bohužel nedostanou ani k té vizi něco uskutečnit či dokázat. A co mi víme, třeba právě tím přicházíme o některé nadané sportovce, pěvce, herce, a různé druhy umělců. Protože tím, že nemají odvahu uskutečnit nějaký plán či vizi ztrácí naději na splněný sen, nebo kariérní budoucnost. Ale nemusí se to nutně týkat jen kariérní budoucnosti, může se jednat třeba jen o nějaké dobrodružství, výpravu, nebo něco tomu podobného. Ale pro většinu co mají sny, ale ztratí tu naději a cílevědomost a přestanou bojovat, nebo snažit se o to co chtěli dokázat je těžké najít znova tu motivaci a chuť se do něčeho pustit. A přitom to je tak krásný pocit, když se vám povede dokázat věc, za kterou jste svým způsobem bojovali. Nedodá vám to jen potřebnou sebedůvěru ale chuť pouštět se do dalších vizí a uskutečňovat své plány. Tak proč zabíjet plány hned ze začátku, jen kvůli stydlivosti, nebo strachu z neúspěchu? Zkusme se zamyslet a konat.

Sen

Je to sen lásky
je to čas zázraků
jsou to jen sázky
milných druhů
rozbité vázy
a plno střepů
veliké cíle
a marné naděje
berou dlouhé míle
sním či bdím
asi se mi to jen zdá
že se mi sen plní
mlží se mi sen
už rozjasňuj se den
na nohy se stavěti
ale nic v paměti!
Krásný sen skončil
další den začal
říkám si proč zrovna ty
už vím!
byl to návrat
do reality
sním či bdím
asi se mi to jen zdá
že se mi sen plní
sny jsou jen sny
tak neprospi život
další šanci nemáš
tak se snaž.


Kapitola V
Jednou nejspíš pro většinu lidí nastane den či období kdy začnou závidět a nemyslím tím materiální věci a hmotné statky. Ale naprosto všední a obyčejné věci. Tyto věci, nebo okolnosti vnímáme každý den, míjíme je pohledem bez jakéhokoli povšimnutí. Jsou to tak prosté věci, jakými je svit slunce, zrající jablečný strom, kvetoucí květina, barva nastrouhaných jablek, která připomíná listopadový podzim. Dotyk blízkého člověka, nebo měsíční zář. Ale přiznejme si, že nikdo z nás si těchto a mnoha dalších věcí neváží, že nám tyto věci přijdou všední a natolik pro nás nepotřebné, že jim nevěnujeme žádnou pozornost. A takto to máme skoro všichni, naprosto přehlížíme, ignorujeme obyčejné věci, žijeme v chaosu a zmatku, pospícháme a zanedbáváme sami sebe a ostatní, ale jen do určité chvíle ignorujeme tyto věci. Například do doby, kdy nastane chvíle, kdy budeme počítat naše poslední dny, do té doby, než se zařadíme na seznam onkologických pacientů, nebo do doby kdy se stane něco natolik vážného, aby jsme si to začali uvědomovat. A až se něco takového stane, tak se i životní ateisté budou modlit k bohu, aby tu ještě mohli být, aby po světě mohli chodit co nejdéle. Pak takovým lidem vůbec nepřijdou rozkvetlé stromy obyčejné a budou si přát je příští rok vidět zelenat a opadávat znova. A co jsem tím chtěl říct, k čemu můj názor směřuje? K tomu, že takovýto lidé si takovýchto věcí váží daleko víc. A myslím si, že by se několik věcí změnilo, kdyby si různí lidé, bez ohledu na to, zda-li jsou zdraví či nemocní vážili takovýchto věci, zklidnili svůj život a začali ho žit, ne jen prožívat. Protože je velikou pravdou, že člověk začne litovat věcí teprve, až o ně přijde. A až tato strašná chvíle nastane, tak právě my budeme litovat, že jsme svůj život doopravdy nežili.
Rakovina
Ruce se mi klepou
kosti v těle se mi drtí
marně bojuji s rakovinou
na konci odejdu s prohrou
já pociťuji snahu marnou
pak na rodinné přání
do éteru
v podobě popelu
vzletím..
..ze zlého snu se probudím
z postele se vymaním
čelo si otřu
slušně se obleču
do společenského roucha..
..do ordinace se plahočím
vozem nemocničním
diagnózu musí mi sdělit
že rakovina chce mi život zkrátit
už vím jak těžké to je
unést tu zprávu drtivou
když život můj to je
a já rochním se cestou blátivou
když vidím, jak mizím před zrcadlem
když marnou naději si dávám
jako nebyl bych to já
a tak zvolávám PROBOHA
jak život dokáže být krutý
Přitom přišlo to tak z nenadání
ta zlá zpráva
jménem r a k o v i n a !
co život mi zničí
a mně se to tak příčí ! !

Publikoval(a): Zachariáš Lukáš - Nemo, 16.11.2014