Anotace: napsala jsem to v autobuse pro lidičky, co mám ráda..

Mám chuť o něčem psát...
O něčem,
co mezi všemi zůstává a platí,
bohužel,už asi napořád...
O něčem,
co zná každý,
o tom,co většinou už vnímáme,
jako obyčejný jízdní řád...

Jak samozřejmně přijímáme,
že nás má někdo rád
a když nám svoje srdce podá...

Proč bývá první myšlenkou
ta ohromná obava,
proboha, jen aby mě tím
snad neokrad!!!

A nad srdcem s láskou podaným,
kvůli strachu slabocha,
v té maličké chviličce,
hned zavře se voda!!!

Lhostejnost a slepotu,
rozseli jsme kolem sebe.

Kolikrát do roka,
máme radost třeba proto,
že je krásně modrý nebe???

Oblohy si jistě občas všímáme,
ale kdy se do ní zahledíme tak,
že ji celou vnímáme???

Kdy cítíme ji
jako součást sebe
a kdy míváme pocit,
ze kterýho nás až zebe???

Jak často a komu,
vlastně říkáme ten slogan roku:
„Já miluju jen Tebe!!“???

A pak -
přijde den –
kdy otočí se nebe –
a my –
se strachem a s nadějí –
svoje srdce nesem –
a s hrůzou,která bolí –
tím nejtišším hláskem v nás –
voláme a prosíme i Boha –
jen aby se nad ním–
nezavřela voda...

Publikoval(a): renen13, 28.7.2010