Anotace: Nevím , ale myslím , že není nic horšího , nežli uvrhnout pospolitého jedince do temna samoty a odloučení....

Žádný břeh jen moře,
čára na obzoru.
Těžké , ocelové mraky - nebe.
Nikde pevný bod,
plující loď či bárka.

Vlna za vlnou se žene,
o skalnatý břeh tu moře,
vody svoje tříští.
Pusto kolem,
jsem sám na ostrůvku,
včera, dnes i po dny příští.

Skály , písek, moře rozbouřené,
co si počít, kam se vrtnu,
po dny , týdny, roky,
ještě nedoznělé.

Vítr, břeh a moře,
nekonečné, tmavé , bez naděje.
Stejné , jako hoře moje,
jež se pevně usadilo
v duši mojí.
Kdo mé rány otevřené,
vroucným slovem o naději,
pohladí a zhojí.

Hluboká a temná propast,
vůkol zeje.
Stejná otvírá se kdesi ve mně,
tam kde smutek s beznadějí,
radují se,
tancují a strojí.

Oč se opřu,
kde tu pomoc hledat mám.
Jsem sám,
ach Bože , sám tak sám....

Publikoval(a): Taren, 6.12.2014