Anotace: to co nás trápí a nějakým způsobem nám zároveň brání dostat se v životě zase o stupínek víš, je mnohdy úplná maličkost, že se jí ostatní nesnaží pochopit; je to pro ně ztráta času..

Jsi vlastně to jediné, co ve svém prázdném životě mám,
to ty jsi byl vždy v ten správný čas po mém bohu, když nemohla jsem dál.

Hry na lásku, jenž nám nic nedává,
jen procitnutí v jedno, co s city zamává..

Byla jsem mladá, i přesto vím,
že nejít si za svým, neměla bych nic.

Dětství mi schází, ty léta kdy rozhodla jsem se mít v životě víc! Jsem vyměnila za zkušenost, postavit se na nohy a sama dál jít.

Pronásleduje mě stále stejný stín, co nepřeje mi štěstí a umí se mi jen smát, já se ho ale nebojím!! a právě to mě těší, že si umím pořád bez ohledu na věk hrát!!

Smysluplné názory ego mi hladí, tvářička hezká ovšem v davu se lehce ztratí.. Co ze mě bude? v hlavě se mi honí.. Chci vůbec být? kdo mi to poví??

Sama jsem nenašla životní cíl,
našla jsem tebe, tys zahnal můj stín.

Rychlost a odvaha unáší nás několik kilometrů rozlehlou krajinou,
Jako dva snílci ujíždějící před pravdou, které se stejně nevyhnou.

Alespoň na chvilku nechat se unést,
od všech těch návyku co překoná snad jen ledoborec.

Válení v trávě namísto starostí,
My dva! spolu.. netřeba moudrosti.

Doma nás čekají.. musíme se vrátit..
Raději přitul se! tu chvilku chci se ještě mazlit..

Těšíc se tajně na další den,
až odveze nás daleko od všeho, ten náš společný sen.

Roky plynou a lásky se změnili,
Tři slečny a jeden muž marně snili, o tom jak se jejich životy s těmi našimi spojili.

Netřeba slov tohle se nedělá! ale proč nechat zbůhdarma odletět anděla?
Bůh to tak chtěl proto spojil nás v jedno, to jen má slabá povaha ze strachu vzdala to.

Já jako princezna zakletá, co marně smysl života hledá,
našla oporu která jí doufajíc sílu dodá, ruku podá,
a řekne; pojď..!
S toho děsivého zakletí pomůže jí uprchnout.

Rozjímej se mnou celé noci.. nad nepochopením ctností a té záhadné moci co táhne tě ke mě jak řítící se vlak, je to ta moc, co mám brát jako dar?

Celé ty roky nebyli zbytečné, si jediný člověk co zůstal tu vedle mě.
Toho si vážím, jsi můj hrdina, moje zářící životní rutina.

Ať už naše láska dopadne jakkoliv,
Věř mi, lásko, chci tomu zabránit.

Zabránit konci, zdá se být za dveřmi,
Nehodlám bez boje jen tak vše ukončit.

Bojovat budu to říkám jasně, umíme spolu cítit se šťastně.

Ničeho nelituji, život to tak chtěl,
jinak by nám do cesty tolik zla nestavěl.

Tolik zla, co jsme spáchali na lidech kolem, jenž tomu čelit museli.
Nebyli pro tebe stvořeni.. jen s duší tvou si pohrávali a své dobré povahy si nevážili.

Tvou duší na pohled šrámy poznamenanou,
uvnitř však žár, pro který moje oči vždy vzplanou.


Já tě znám jinak, plného pochopení,
jako člověka co mě na duši pohladí,¨
co všechen můj smutek vzápětí utiší,
a často i nějaké hlouposti vymýšlí..

jsi pro mě mnohem vzácnější, a to od jisté doby.

Kdy poznala jsem, že přátele nenajdu za maskou klauna, ale za tvou věrností, láskou a pravdou k tomu!

Z mého srdce máš ty ten největší kus, dala jsem ho právě tobě! tak ukaž co s ním dokážeš, jen to zkus...

Máš mou plnou důvěru!

Publikoval(a): Kezniklovka, 13.12.2014