Anotace: Věnováno té, se kterou už nikdy nebudeme spolu...

Jsem úplně jiný než jsem dřív býval.
Buď jsem zeslábl anebo zemřel.
Co se to stalo? Kde je klid, co jsem míval?
Kde je mé srdce a co je můj úděl?

Oči zavíram a doufam, že usnu.
Není tu světlo, ani malý plamínek.
Je tu jen odraz mých špatných snů,
nic už nemám, kromě sladkých vzpomínek.

Dívám se do zrcadla: „Co je to s tebou?“
Máš plno vrásek a sem tam bílý vlas.
Buď znovu mám noční můru anebo
opravdu tak rychle utíká čas.

Vždyť teprve včera jsme se poznali.
Řikal jsem: „Nerozdělí nas žadnej klam“
Dcera mi včera ještě řikala „Ai“
A dnes ani jí, ani tebe nemám.

Tisíckrát jsem si myslel, že se mi to jen zdá.
Tisíckrát jsem se přesvědčil, že však nespím.
Tisíckrát jsem se proklel, takhle žít se nedá.
A po tisíceprvní přemyšlím: „Co teď s tím?“

Sakra vždyť víš – ztratil jsi svou Venuši,
Její srdce už tobě nebude patřit.
Tak proč v nejtmavších koutkách své duše
pořád jen pro ní uchovávaš svůj cít?

„Život není hra, musíš být připravený“
Ona ti to říkala, vzpomínáš si?
Myslel sis tenkrát, že tak tomu není.
Měla však pravdu, jako vždy asi.

Řikal jsi jí: „Jsem tvrďák“ a ozvěnou
vodka ti stoupala do hlavy.
„Jediná má slabost je milovaná žena“.
A ona to věděla, jakož doteď ví.

Najednou tě ofoukne ledový vánek.
S prominutím: „Kurva vyser se na to.
Lituješ se jako poslední beránek,
Tvé mysl a nervy jsou jak řešeto.

Tak fajn, jsem rozhodnutý, dost, už stačí.
Získal jsem dávku naděje a víry.
Zkouším zas žít, zkouším zas spát v noci,
A namlouvám že budeme spolu za chvíli...

Publikoval(a): devv, 10.8.2010