Anotace: Pochopit lze. Ocenit těžko. Vážit si nelze. Ale čeho?

V knize staré otáčím listy,
přemýšlím zda vůbec ji chci čísti.
Staré stránky potrhané,
příběhy smutné, list za listem list
lákají mě čím dál víc, ty příběhy číst.

Čtu příběhy o lidech,
o nadějích že bude líp,
o bytostech co přály si žít.

Tajemná síla, snad nemoc to byla,
je srazila na kolena.
A žena v bílém, černém rouchu zahalena,
přišla povědět tu větu zlou.
"Byla jsi života, teď budeš mou."

Jak může Bůh tak krutý být,
proč ty lidi nenechal déle žít??.
Snad důvody své k tomu měl,
snad v očích našich slzy vidět chtěl.

Proč nebe, peklo otevřelo se tak brzy,
proč nás donutilo, čelit skutkům smrti, co nás mrzí.

Bůh dal naději že bude líp,
že dokážou oči otevřít.

A takhle čtu z té staré knihy,
básníků nedokončené rýmy.
Slova končící uprostřed věty,
věty která propojila naše světy.

Život je krutý, stěžujeme si, však smrt ještě víc. Dokáže vzít vše, až nebudeme mít nic. Ale do té doby co dýchat můžeme, se za své skutky, činy, hříchy prát budeme.

Publikoval(a): Jennyforever, 19.1.2015